Už je to pár dní co jsem se spolu s vámi vrátil ....

Itálie 2007 aneb Země neomezených možností...

Už je to skoro týden co jsem se spolu s naší výpravou vrátil ze slunné Itálie, kde se uskutečnil další turnaj v elektronických šipkách. U nás je a byl tento turnaj v podvědomí  hráčů pod názvem IDT (Inter Dart Trophy), ale letos poprvé se představil v jiné skladbě turnajů, délce trvání a také v novém způsobu ukončení... Letos poprvé se hrál 1. Mezinárodní turnaj v elektronických šipkách. Co vše tomu předcházelo a co vše nás čekalo si vám dovolím napsat v těchto řádcích.  

Myšlenka mezinárodních turnajů vznikla v době okolo roku 2003 a od té doby se pravidelně schází zástupci čtyř států na šipkařském poli a bojují spolu o cenné trofeje. Rok za rokem se organizátoři snaží co nejlépe vylepšit předcházející turnaj a přidat něco navíc... Zásadní zlom přišel v době, kdy italští pořadatelé přemístili konání turnajů do letoviska Lignano Sabbiadoro, které leží přímo u Jaderského moře. Nebýt písečné duny oddělující moře od hotelu, bydleli bychom asi přímo na pláži. Při vzpomínce na první zájezd do italského města Verona a hrací sály v suterénu hotelu to byl skok opravdu velký. Kdepak, moře je moře a pro nás vnitrozemské obyvatele bylo, je a bude pořád něčím vyjímečným. Letošní rok byl, ale z mého pohledu ten nejzajímavější a to po všech stránkách neboť Itálie je zemí plnou překvapení a zemí neomezených možností.

Již v roce 2006 italský organizátor Bruno de Cceco oznámil datum konání dalšího turnaje v tzv. novém hávu. Byl stanoven termín, soutěže, ubytování a představený plakát velikosti A0 sliboval mnohé. První a velmi podrobný překlad jsem zhotovil okolo desátého ledna 2007. Vešel se na dvě strany a poprvé byl na celý týden. K prvnímu březnu byl plný autobus. Výběrové řízení na dopravu vyhrála firma pana Studeného z Konice, která nám poskytla výborné služby o které se velkým podílem zasloužil pohodový řidič a kamarád Petr Korčák. Petr nebyl našim hráčům nijak neznámý, protože už jsme měli tu čest spolu s ním cestovat na předcházející turnaje a tak se očekávala dobrá nálada i kdyby se ztratilo několik hnědých podšálků. Vše ale mohlo být úplně jinak, protože už 17. března přišel první e-mail o změnách a to celkem zásadních. Zdražení, povinnosti hrát turnaje a velmi vysoké startovné. Začalo telefonování mezi námi a italskou stranou. Zdálo se, že najít kompromis bude hodně obtížné. Přesto se našel. Nové podmínky doplněné o několik závazků jsou po konzultaci se všemi účastníky zájezdu přijaty a všichni se těšíme do Itálie. Před námi je ale dlouhých 43 dní do odjezdu. V této době se koná ještě spoustu dalších sportovních akcí od turnaje Master počínaje, končíce turnajem Grand Prix a pivními slavnostmi a v neposlední řadě příprava Mistrovství Evropy EDU. Na turnaji Grand Prix dostáváme další ránu. Italský „Čech“ a velký fanda šipek, který nám vždy a ochotně pomohl s jakýmkoliv překladem či telefonátem ( a za to ti patří velký dík) Danny de Col přináší zprávu, že je vše zrušeno a turnaj v Itálii se nekoná. Zpráva mne zastihuje za stolem rozhodčích při vyhlašování zápasů Grand Prix. Během chvilky se zpráva rozletí mezi účastníky a vzniká panika. Odpovídám na první dotazy prosbou o sečkání do pondělí, kdy se pokusím vše zjistit. První zpráva se týká Bruna a jeho velmi špatného zdravotního stavu. Carmen (Brunova manželka) potvrzuje výše uvedenou zprávu a zrušení turnaje. Tato zpráva příjde následně i faxem do sídla svazu. Nastává otázka co říci lidem. Všichni se těší, vše je domluvené, záloha na ubytování je poslaná, dresy vyrobené, stejně jako dárek pro každého účastníka, stejně jako zajištění a blokace autobusu a počasí. Napadá mne jediné. Pokusit se zajistit to svépomocí. Absolvuji další spoustu telefonátů spolu s Dannym a italskou stranou. Výsledek vypadá dobře. Můžeme přijet a mít v Itálii soustředění. Čekají mne další telefonáty se všemi účastníky. Ze všech přihlášených se odhlašuje pouze jeden pár (a to ještě díky darovanému zájezdu ve stejný termín). Krátká porada spolu s kolegou Přemkem a je rozhodnuto. Zájezd se mění na soustředění Českomoravského šipkového svazu. Spolu s Pepínem (Josef Vítek z klubu Atlantis) a Petrem Hynčicou (Klub Hornets Hranice) domlouváme sisálové terče a turnaje které tam uspořádáme. Přichází další myšlenka. Zavolat do účastnických zemí a pozvat je na turnaje, které budeme pořádat my. Termín odjezdu se blíží a stále nevíme co nás čeká. Předchozí radost z počtu účastníků střídá obava o jejich spokojenost. Tři dny před odjezdem přichází další fax. Turnaje budou. Tato zpráva je s velkou obavou a velmi opatrně nadnesena všem účastníkům až v autobuse. Den D je zde. Abychom to měli s Přemkem ještě o trošku složitější, odjíždíme do Itálie ihned po turnaji Master. Tento den byl opravdu dlouhý. V šest hodin večer se otvírá brána firmy ČDS Trading Prostějov a začíná balení. Autobus přijíždí v dohodnutý čas. Před sídlem firmy jsou již první účastníci zájezdu. Jsou lehce k poznání. Většina z nich nese nad hlavou karton plechovkového piva. Plánovaný odjezd ve 21:30 je posunut o deset minut. Ótéčko (čti Josef Otevřel) se snaží vše uspíšit, jakoby nevěděl, že v Itálii nehraje čas žádnou roli a deset minut bude opravdu k smíchu. Vzpomínky na předcházející turnaje se mi vkradou do mysli a vzbudí úsměv na tváři. Konečně sedíme v autobuse a bereme kurs Tesco. Tam zůstává zaparkována většina aut. (zařídila Markétka a opět ji patří náš dík). Poslední nákup v Tesco je omezen tonáží autobusu (max. karton plechovkového piva na osobu) a kolkovaným pitíčkem. Řidič Petr připravil několik originálních DVD všech možných i nemožných filmů, které jsme mu do autobusu přinesli a připravil první z nich. Samozřejmě Účastníky zájezdu. Vyrážíme směr Mikulov. Do Mikulova přijíždíme okolo jedné hodiny ráno. Poslední kávička za české penízky a zdvořilé čurání na místní zeleň. Hranice mezi Českou republikou a Rakouskem vypadá velmi opuštěně. Řidič Petr jen z povinnosti bere seznam pasažérů a ukazuje jej polomrtvým celníkům. Projíždíme bez problémů. S počtem ujetých kilometrů přibývá i odehraných filmů a mezi osmou a devátou hodinou ranní přijíždíme do Udine. Bezpečnostní zastávka, kterou musí řidič povinně ( ne po víně ) absolvovat je naplánována na prohlídku města namísto stání na benzínce. Možná jsem se netrefil do vkusu všech, ale není zastávka jako zastávka. V jednu hodinu odpoledne vyrážíme na posledních pár kilometrů. Cestu už dobře známe. Teploměr ukazuje 26 stupňů a na nebi ani mráček. Zastavujeme v Lignanu u recepce hotelu Ge Tur. Ubytování je skutečně domluvené a zanedlouho mám klíče ode všech našich pokojů. Má to ale malý háček. Budou připraveny až za dvě hodiny. Vzpomínám na Ótéčkových deset minut a to jsme teprve přijeli :-) Po dvou hodinách jdeme bydlet. Máme pokoje po šesti, jeden po sedmi a jeden po osmi. V rozdělení není žádný problém. Ten nastává až když mi příjde Markétka oznámit, že v pokoji pro osm a pro sedm je jen šest postelí. Místní velmi hodná uklízečka se mne snaží přesvědčit, že to problém není a pokud nechceme spát po třech na dvou lůžkách (což vehementně doporučovala) musím jít problém řešit na recepci. Představa že spolu na manželském dvojlůžku spí Radek Hruban, Jirka Vémola a Ótéčko ... už by chyběli jen noční košilky a ponožky po babičce. Cesta na recepci mne neminula a po chvilce italštiny z toho byl další pokoj. Všichni jsme ubytovaní a polovina se již koupe v moři. Čeká nás první večer u jadranu s procházkou po pláži. V tuto chvíli také poprvé usedá ke karetnímu stolu čtveřice hráčů Petr Jopek, Ota Sekanina, Pepíno a Petr Šrom (autobus nepočítám). Červené jsou samozřejmě dražší.... Hodinky ukazují půlnoc. Téměř všichni už spí...všichni, jen tu a tam se ozve...žebrám...nebo sedma na konec.

         Je úterý ráno a já zjišťuji jak  je to se snídaní. Je to jako obvykle. Kafe, čaj, čokoláda džus a k tomu máslo, marmeláda, bulka, croasan (nevím jak se to píše, ale dělejte že mi rozumíte) nebo jogurt a med. Snídáme pod širým nebem. Plán na dnešní den? Volno...koupání, slunění a večer turnaj (snad). Telefonicky se spojuji s Carmen a ta mi potvrzuje čtyři dny starou zprávu o tom, že turnaje budou. Okolo oběda tisknu první informační letáček, který věším na dveře všech našich pokojů. Odcházím na pláž a poprvé se postavím spolu se svým parťákem Přemkem do volejbalového hřiště. Naší první obětí je dvojice Ótéčko a Jirka Vémola.  Hladce vyhráváme a cestou k moři se snažíme na sobě nedat znát jak moc sil nás to stálo. Ale první výhra je doma. Okolo oběda zažíváme první vzrušení, protože přichází plavčík a velmi marně se nám snaží vysvětlit, že každý má nárok pouze na jeden slunečník a jedno lehátko. Debata italského plavčíka s našimi připomínala boj s větrnými mlýny. Zkoušel to ještě několikrát a vzdal. Od té doby už ho nikdo neviděl a všichni jsme tam žili šťastně a spokojeně až do odjezdu.

Ve tři hodiny přišlo další překvapení. Turnaje řídí Stephanie, která se šipkám věnuje už tři týdny a našla si svůj způsob řízení turnajů. Všichni hráči se musí během jedné hodiny přihlásit do všech soutěží které chtějí hrát, včetně družstev. Žádné další přihlášení už nebude.... Sedíme na lavičkách před hotelem a bouřlivě diskutujem. Je to opravdu velký problém přihlásit se do pátečního turnaje v úterý odpoledne. Zvládáme i toto a dělíme se na dvě party. Jedna odchází k moři a druhá odchází do otevřeného sálu se 45 automaty. Turnaje končí později než by se čekalo. Tato zpráva mne ještě stihne těsně před spaním. Usínám a v uších mi zní : „žaludy a sedma na konec...“ Říkám si jaký to byl pohodový den.

Středa...Snídaně má stejný rituál jako předešlý den. Jen počet účastníků se zmenšil. Někdo ještě dospává. Po snídani je krátká porada, která je narušena příchodem Stephanie. Krátký, ale výstižný verbální projev dává tušit něčemu špatnému. Ještě jsme se nestihli pořádně seznámit a už tu máme skoro odjezd. Hotel Ge Tur je bývalou olympijskou vesničkou a nachází se zde asi 1000 pokojů pro dva až šest osob, olympijský bazén, aquapark, několik fotbalových hřišť, plně klimatizovaná multifunkční hala a jiné další sportovní a kulturní zařízení. Jinými slovy, nejsme tu jen my šipkaři, ale také spoustu jiných sportovců a také hostů a rekreantů, kteří sem do tohoto velmi krásného prostředí přijeli za odpočinkem. A tito hosté se chtějí přes den bavit a věnovat svým aktivitám a v noci chtějí vydatným spánkem nasbírat síly na další den. A toto byl právě kámen úrazu. Někteří hráči (šipkaři) měli tento režim opačný a tak ve dne spali a v noci řádili. Pilo se, řvalo a vše skončilo rvačkou. Tento úvod vypadá sice velmi hrozivě a měl i takový důsledek ( stačí jedno jediné byť drobné porušení hotelového řádu a všichni šipkaři pojedou domů.) Jedním dechem dodávám, že v žádném případě se nejednalo o jediného našeho hráče či hráčku. Také po celou dobu zájezdu nevznikl žádný incident, který by se musel jakkoliv řešit. Opravdu jste byli všichni vzorní a hodni dresu reprezentace. (opět moc děkuji) Počasí, které jsem objednával mne nezklamalo a vytáhlo třicítku. Teplota vody 26-27 (měřeno na hladině) a tak jsme opět zabrali několik mnoho lehátek a slunečníků. „Extraligovou“ beach volejbalovou  dvojici Já a Přema vyzvala dvojice Svaťa Kluka a Tomáš Fiala. Výsledek všech zápasů byl stále stejný... ani set. Zápasy „nižších“ kategorií byly také velmi zajímavé, ale výsledky se dosud nepodařilo zjistit. Blíží se odpoledne a doba večeří. Objednaná bouřka na pročištění vzduchu přichází včas a po plánované průtrži mračen vyrážíme do města. Jednoduchou větu „un cono“  (jednu zmrzlinu) zná skoro každý účastník stejně dobře jako restauraci u Hotelu Sole, kde obsluhuje slovenský personál. Naše mini výprava ve složení Já, miláček Mirka, Přemek, Tonda, Hanka, Martin, Hana a Kuba, Markéta a Pavel (snad jsem na nikoho nezapomněl) jsme vyrazili za poznáním jinam. Obsadili jsme restauraci a začali studovat italský jídelníček. Tonda Pisklák (gurmán každým kilem) doporučoval co už měl a co by bylo vhodné si dát. Během několika minut se na stolech sneslo vše co italská kuchyně nabízela. Asi největší pochoutkou se zdáli být Špageti alla Scoljiare (špagety s kuřetem a plody moře) a pravá italská pizza s Parmskou šunkou. Po výborné večeři následovala večerní promenáda se zmrzlinkou, zakončená posezením v restauraci nad mořem. V duchu hesla koktejly a sny jsme okusily místní koktejl a vydali se o dost euro  chudší zpět k hotelu. Noci jsou zde teplé a procházka nočním letoviskem byla velmi příjemná. Příchod do správného hotelu jsem zaregistroval spolu s „hláškou a následným trumfem.“ Více než polovina účastníků seděla na lavečkách a popíjela nealko... Tu a tam se vyskytlo i několik šipkařů z dalších členských zemí. Že by se zajímali zrovna o šipky se říci nedá. Jejich zájem přitahovala krása  našich dvou dorostenek Nelky a  Andrejky. Tyto dvě dívenky si nejvíce oblíbil Fábio ze Švýcarska, který se kvůli nim naučil i typicky českou větu (kjámali lálicha, kjámali lálicha džalála paprťála patláma patláma chánoa chánoa žbrdluch) Vysvětlil jsem mu že je to staré české vyznání lásky a po hodině už to celkem zvládal. Zda se vyslovil nevím....

Ve čtvrtek ráno po snídani byl oznámen odjezd do Benátek. Odjíždí se dle plánu o půl druhé odpoledne. Do Benátek přijíždíme díky úplně normální zácpě až okolo páté hodiny a přichází další šok. Šok v podobě zdražení vjezdu. Má pondělní snaha najít lodní spoj Lignano-Benátky-Lignano nebyla úspěšná, ale dnes s určitostí víme, že spoj jezdí do Benátek ze sousední Bibione. Takže příště třeba budou Benátky lodí. Zaplatíme vjezd a míříme k lodní pouličce. I tady není vše jako kdysi (před dvěma roky). Jízdné podražilo z 8 € na 12 €. Vypadá to, že budeme mít štěstí. Místní soukromník nabízí odvoz za cenu nižší... Kancelář metr krát metr nebudí příliš důvěru, ale vyjednávám. Cena 8 € za osobu tam i zpět. Vyžádám si od něj ještě plánky města a jdeme k lodi. Loď vypadá slušně. Stejně jako kapitán. Vyrážíme na cestu. Cesta trvá asi dvacet minut po Grand kanálu. Na cestě nás dohání trajekt a my sledujeme dva zaoceánské parníky s asi deseti patry kajut. Nad těmito kajutami se tyčí hřiště na Basket. Když míjíme Basiliku Svatého Marka, začíná se rýsovat i přístav. Levná cena se začíná projevovat. Jezdíme lodí tam i zpět asi patnáct minut (nějak se nám nedaří přistát u břehu). Před námi, za námi i vedle nás jsou další lodě. Marně vzpomínám zda byla v ceně i 10 minutová atrakce houpání na vlnách. Po patnácti minutách a třech silných nárazech trupu do mola přirážíme ke břehu. Je osobní volno. Loď pro nás přijede až o půl jedenácté.. doufám. Každý volno tráví po svém a jen tu a tam se střetneme s dalšími účastníky. Jedni popíjí drink a čekají na místo v restauraci, někteří si zkouší typické benátské masky a my koukáme na most nářků. Protože se jedná už o několikátý zájezd do Benátek, nehoní nás čas a vše si užíváme. Bolí nás nohy, ale tělo to jaksi nebere. Ještě že se umí ozvat žaludek. Po velmi dobré večeři za nekřesťanské peníze jdeme na přístavní molo. Přicházíme přesně. Loď s názvem Olso už kotví (nebudeme muset jít pěšky hurrá). Všichni si sebou nesou známky únavy a spořádaně usedají v kabině pro cestující. Vyrážíme a sledujeme nádherně osvícené Benátky. Jsme asi v půli cesty. Do krásného ticha zabublá motor. Potom škytne a nastane klid. Motor nejede. I ti nejvíce unavení otevírají oči. Houpáme se bezmocně pět minut na hladině a čekáme co bude dál. Kapitán a celá jeho posádka (jeden člen) komunikují o problému. Cítím, že musím uklidnit všechny přítomné. Ujistil jsem je, že nic není hrané, že opravdu neovládáme loď a blížíme se příliš rychle na jednu nejmenovanou restauraci. Vážnost mých slov potvrzuje kapitán gestem a svléká se do plavek. V blízkosti lodi jsem zahlédl typickou žraločí ploutev. I kapitán si rozmýšlí zda skočit mezi žraloky a pokusit se doplavat pro pomoc. Nakonec vítězí jeho čest. Umře tu s námi. Začíná boj s časem. K restauraci se blížíme opravdu rychle. Už celkem jasně přečtu menu na jídelním lístku a všichni se držíme za ruce uprostřed lodi, odříkáváme starou Neptunovu motlitbu prosíce o záchranu života  a zkoušíme signalizovat SOS. Plavčík spolu s kapitánem se pouštějí do opravy lodi. Bedna s nářadím se sype na dno lodi. Snažím se překládat činnost naší výpravě. Pozn. Necenzurováno : „ podej klíč...kolikátku... asi 14...ne 14 to není chce to asi 32...ne... to není ono...“ z trupu lodi se ozývá nářek a zoufalství. Doporučuji kladivo. „ podej to kladivo...auuu...kur..do pi...“ Z prostoru motoru se ozvalo několik ran a několik zaúpění. Motor naskočil. Bylo to právě včas, protože jeden ze zaoceánských parníků se vydal na svou pouť okolo světa a výjezd z kanálu hrozil srážkou. Celou posádku jsme odměnili bouřlivým potleskem. Po dalších deseti minutách plavby se dostáváme k molu. Nikdy jsem neviděl naše hráče tak rychle vystupovat z lodi jako tuto noc. Také já jsem našeho řidiče Petra neviděl raději. On a jeho Karosa... Naskákali jsme do busu a uháněli do pelíšků. Nejsem si jistý zda jsem něco u hotelu slyšel, ale dlouho si budu pamatovat lodní zvon.

Pátek... Snídani si hráči téměř bez myšlenek strkají do otvorů v hlavě. Jediné vzrušení nastává když ze sálu se snídaněmi vychází Petr Šrom. Snídaňové plato připomínající Cheopsovu pyramidu v Gíze vytvořenou z čerstvých bulek nese pomalým a vážným krokem svým přátelům až na pokoj. Asi třicet párů očí sledujících jeho výkon a pokračuje ve snídani. Dnes jsou na programu družstva, která musíme losovat. Proto je po snídani krátká porada. Čeká mne nelehký úkol. Vylosovat šest hráčů do kategorie A, B a C. Pouze šest. Hráčů a hráček je však mnohem více. Začíná losování. Vzhledem k tomu, že tento příspěvek píši ze svého pohledu dovolím si napsat i můj pocit. Asi nejvíce mne tížila první liga. Druhá i třetí se dohodla velmi rychle a troufám si tvrdit, že nikdo neměl na sobě pocit křivdy. V první lize bylo výborných hráčů tělem i duší plno. Losovat se měli ale jen dva. Dva, kteří nebudou hrát. Začalo losování. První vylosovaný nehrající byl Sváťa Kluka. Skoro mne omylo. Ani si nevzpomenu kdo to losoval, ale najednou tu byla tma. Svaťa, který by hrál všechno vždy a všude byl tím kdo hrát nebude. Druhý los... Milan Pečiva. Člověk, hráč a kamarád, který je na zájezdu díky své dlouholeté přítelkyni Aničce (známeji spíše jako Ágnes) a který dostal tento zájezd k svátku a do poslední chvíle to nevěděl. Dvě jména a dvě osobnosti, které mne boleli asi nejvíce. Protože to byl jak už jsem psal velice pohodový zájezd, našlo se řešení i zde a o to cennější, protože přišlo samo. Radek Hruban a Jirka Vémola... další dvě osobnosti šipkového sportu, které vídáme téměř na každém turnaji (teď jsou novými mistry I. Radegast ligy Prostějovsko) se sami přihlásili a vyměnili svou nominaci za první dva losované hráče. Pro mne to byl opravdu moc velký sportovní zážitek, protože pokud by rozhodovala hráčská výkonnost, byli by tito dva hráči asi nejvýš. Družstva byla vylosována a ve dvě hodiny se šlo na věc... Jak probíhal turnaj si jistě dovedete představit. V hale bylo asi 40 stupňů a u terčů 50. Pátek se nesl ve znamení kvalifikace. Šlo o určení pořadí do plánu Play Off, který se bude hrát další den. Na pláži se u volejbalu opět sešla dvojice Já a Přemet a omlazená dvojice Tomáš Fiala a Tomáš Dosedla (Svaťa neprošel kvalifikací) a začal opravdu boj o každý míč. Dvakrát se povedlo dvojici Tomáš a Tomáš docílit prodloužení, ale koncovka mluvila opět ve prospěch prvně jmenované dvojice. Tak snad příští rok. Páteční večer, v době kdy se ostatní věnují svým aktivitám se dovídám další nééé moc dobrou zprávu. V sobotu večer je povinná večeře za 20 €. Ráno to budu muset řešit.  Téměř všichni se  rozprchli do všech koutů letoviska. A zase ty večeře a zase ty zmrzliny a zase ta sedma v zelených a žebrák....

Sobota. U snídaně je čím dál méně lidí. Po snídani dávám dohromady zájemce o povinnou večeři. Nabídka zní velmi lákavě. Švédský stůl a servírované chody. Tady v Itálii si pomalu zvykáme, že chody jsou minimálně čtyři. Polovina chce jít a polovina ne. Odcházím za Stephanie a snažím se jí vysvětlit celou cestu (čím vším jsme  prošli na cestě sem) od 10. ledna až do dnešního dne a chování některých našich hráčů k povinné večeři. Nakonec dochází k tomu, že je mi oznámeno, že na večeři jsou přihlášeni všichni účastníci, protože je součástí závěrečného ceremoniálu a předávání cen. Její návrh,  že se to druhé polovině zaplatí byl nepřijatelný. Kompromis se opět našel. Na večeři půjdou všichni a každý jeden zaplatí 10 €. Opět jsem obešel téměř všechny zúčastněné a až na pár výjimek se to podařilo dát dohromady. Jaký bude večer to se uvidí.    

Hrát se začíná až od dvou hodin odpoledne a tak se celé dopoledne využívá k posledním nákupům. Stíháme ještě koupání a slunění. Máme zájem o Aquapark, ale protože ještě není Top sezóna, muselo by nás jít alespoň 100 jinak pro nás bude bazén s atrakcemi uzavřen (Ještě teď si přesně vzpomínám jak jsem si v Olomouci spěchal koupi koupací čepici). Obloha se začíná zatahovat. Bylo to přání šipkařů, aby nám nebylo večer v hale horko. Klima je tam přislíbena až na příští rok. Hry družstev začínají se zpožděním (už si zvykl i Ótéčko), ale opět se to dá zvládnout. Atmosféra v sále je výborná. Zápasy mají svou šťávu a venku se schyluje k bouřce. Moře začíná ukazovat svou sílu v podobě dvoumetrových vln. Na stožáru u pláže visí červená vlajka a posléze černá. Zákaz koupání v moři. Jdeme si ty velké vlny alespoň vyfotit když už... ale...no... první tam ale vlezl Pepíno a já byl až ten druhý... Ale bylo to úžasné. Postupně tam byl asi každý. Jediný Laďa Schön se rozhodl, že si moře trošku upije...Hodně tam ale nechal. Přichází večer. Zápasy se dohrávají a plánovaná večeře bude mít zpoždění(jaké překvapení). Ale kolik? Odhaduji hodinku a půl a skoro to vyšlo. Poslední zápas se dohrává a v sále se připravuje raut s velkým R. Nakukuji s foťákem a vidím strom s Parmskou šunkou, krevetkový koktejl, salát s chobotniček, ovocný salát, sladkosti a jiné dobroty. Vše je připraveno a téměř všichni hráči mají své místo. Každý dostává colu, minerálku a lahvinku vína. První k rautu jdou hráči Španělska. Raut je doplněn a jdeme my. I přes varování, že je to předkrm si naši odnášejí slušné hromádky... Pokračují hráči Švýcarska a Itálie. Nestačíme ani dojíst a už jsme na řadě na další chod. Rizoto s mořskými plody. Nebo raději Ragú s těstovinou? Nebo sépiové kroužky? I ti největší jedlíci se zde cítili dobře. Začalo vyhlašování. Dovolil jsem si veřejně poděkovat našemu kamarádu a řidiči Petru Korčákovi a po obdržení reprezentačního dresu ČMŠS se stal jeho čestným členem. Jako první si k zástupcům zúčastněných zemí přišli všichni účastníci tohoto mistrovství bez rozdílu ligy či funkce pro malý dárek. Přívěsek na klíče s logem mistrovství. Potom se předávalo a předávalo a my jsme pili a jedli a dobrou náladu měli (našli se i tací kteří ne). Po předání cen se rozkrojil dort asi pro 200 účastníků. Potom se už jen slavilo a slavilo. Bylo zajímavé, že naši hráči vydrželi v hojném počtu až do pozdních hodin spolu s hráči Švýcarska. Závěrečné přezpívávání se jsme vyhráli na celé čáře a na nátlak místního personálu jsme se přesunuli něco málo po půl druhé k našim oblíbeným lavečkám. Nad ránem už někteří spali.

A je tu den odjezdu. Neděle. Moře má stále červenou a tak většina vyráží do města. Já odcházím na poradu ohledně dalšího pokračování. Vyklízíme pokoje a stěhujeme se blíže k autobusu. Poslední volba ze sedmi karet, poslední pizza u našeho oblíbeného stánku. Nasedáme podle plánu a odjíždíme. Za sebou necháváme Lignáno, které pomalu pohlcuje bouřka. Sněženky a machři už čekali v DVD přehrávači a před námi 800 kilometrů. Cesta zpět se zdá být vždy rychlejší. Už jsme u posledního Auto Grilu před hranicemi s Rakouskem. Utrácíme poslední eura a nasedáme do autobusu. Film Mission inpossibile asi 38 díl nenechává nikoho chladným. Tom Cruise opět vyhrál. Cesta je opravdu pohodová a za nedlouho vidíme věžičky Mikulova. Opět čůrací zastávka a jede se dál. Prostějovské Tesco nás NON STOP vítá. Loučení je smutné. Máme za sebou dlouhé dny, ale je na co vzpomínat.

Za sebe mohu říci, že jsem velmi rád, že se zájezd uskutečnil, že vyšlo objednané počasí, zájezd do Benátek, že jste opravdu důstojně reprezentovali sami sebe, Českomoravský šipkový svaz, potažmo celou Českou republiku a že jsme se všichni ve zdraví vrátili. Za to vám všem velký dík. Zdeněk Špička

P.S. A až jednou zase pojedeme reprezentovat ČMŠS někam do zahraničí, vzpomeňte si na tuto naši společnou zkušenost... určitě to nebudou špatné vzpomínky a až se jednou někdo opozdí o deset minut... vyloudí to na vašich tvářích úsměv.

P.S.2. (není to Playstation) Je docela možné, že jsem ve svém článečku na něco zapomněl, či malinko pozměnil některé skutečnosti a nebo nebyl na nejlepší úrovní s češtinou (moc jsem to po sobě nečetl)  ale jisté je, že jsme odjeli do Itálie a nějakou dobu tam pobývali a vrátili se z5. Neměl jsem v úmyslu se nikoho svým článkem dotknout či někoho poškodit a pokud by se tak někdo cítil... a nebo budete chtít jen můj článeček doplnit, může to napsat do komentářů....